Letos se dějí zázraky. Nejenom, že Dokonalost ve složení Zdeněk, Ondra a dvě posily ze Speciality Šéfkuchaře (vlastně jedné a prý poprvé jdoucí posily, Jarda odpadl už na startu) došla poprvé šifrovačku až do cíle (když nepočítáme Štamgasta 2009, kde jsme ale se Zdeňkem byli v týmu někoho jiného; jo, a neptejte se jakým způsobem do Tapü cíle došli, neptejte se jak, protože to vlastně opravdu nechcete vědět... a neříkejte pak, že jsem vás nevarovala), ale také jsme se skoro kvalifikovali na Tmou. Ono sice "skoro" většinou znamená "vůbec", ale v tomto případě nám dva týdny před samotnou hrou přišel milý mail o tom, jak jsme se dostali jako náhradníci na řadu. Na to, že jsme kvalifikaci luštili prakticky ve třech (osvědčená formace Lenka, Ondra a Naďa) a Zdeněk nám tajně záviděl na jakémsi baletním představení, nebývalý úspěch. A to přesto, že jsme zaměnili stopu kočky za stopu lišky. Ještě že v tomto případě se kočka a liška chovaly stejně. Není nad to umět dělat ty správné chyby.
O tom, že můžeme jet na Tmou, jsme se tedy dověděli 19.10. Příjemný šok, po kterém nastaly dohady. Kdo, čím, v čem. Že nemáme Brňáka. Ani mapu Brna. My jsme totiž tu kvalifikaci dělali s heslem "letos se zase nekvalifikujem, ale aspoň si zahrajem hezkou online šifrovačku", příprava na terén nulová. Po pár dnech bylo rozhodnuto zeptat se Borce Richarda v uvozovkách, zda neví o někom, kdo by s námi šel. Krát dva, protože jinak vážně hrozilo, že půjdeme ve třech, Brna a Tmou neznalých. Mezitím Zdeněk zcela proti pravidlům složil hotově na účet startovné (a se špatným variabilním symbolem, tedy jako vždy máme něco extra) a já slíbíla konečně zalaminovat chlýftýmácké pomůcky (tady by se snad hodila TM nebo tak něco). (Chcete něco vědět? Nejsou v plastu doteď... ) Nakonec jsme my Dokonalí (kterých netřeba :-O) Zdeněk, Ondra a Naďa spolu s Borci Danou a Zdeňkem vytvořili nový, neokoukaný tým s názvem Dokonalost v uvozovkách.1 - Start
Poté, co nás řidič Karel (ne, to není narážka na jistý český film, ale pravé řidičovo jméno) v pořádku dovezl do Brna žlutým busem, jsme si dali ještě oběd a pak vyrazili na start. Ten vypadal velice slibně. Po nějakém tom povinném kuňkání a kdákání (teda pánská část tomu kdákání moc nedala...) jsme pro první část šifry poslali dvojici nazvanou pro jednoduchost Zdeněk (když už to tedy jeden Zdeněk vyluštil, a teď hádejte který :-p) a luštili tu druhou. Naštěstí mně napadlo vypsat řetězce zvířátek tak, jak na sebe navazovaly a Danu pak, že to vytváří morseovkový strom. A bylo hotovo. Tady se poprvé ukázala naše schopnost navazovat na nápady ostatních a zdokonalovat je až k řešení.
2 - Odrazy
Pro druhou část jsme si tedy zašli k Projektilu na nám. Swobody a takticky zasedli do fastfoodového podniku se jménem začínajícím na M naproti. Ten se postupně začal plnit pěticemi ostatních týmů, až poměr běžný zákazník/luštič dosáhl kriticky nízké hodnoty, na které se udržel asi tři hodiny a poté začal být vnějšími vlivy uměle zvyšován. Tedy... přišla jakási manažerka provozovny a začala nám vysvětlovat, že nejsou útulek a normální lidi si nemají kam sednout. Po tomhle vyhazovu jsme si tedy sedli tak jako ostatní na lavičky na náměstí a pokračovali ve zcela neproduktivní činnosti, protože po přečtení nápovědy jsme zjistili, že jsme teda dost mimo. Celou dobu jsme se totiž snažili zakreslovat zrcadlící se čáry - prodloužení tech ošipkovaných úseček. Bez stříhání a bez čelovky. Ještě z teplého zázemí jsme (samozřejmě zcela marně) vyslali Borce k Lucerně, protože Zdeněk ji v těch čárečkách viděl a nic hezčího jsme nevykoukali.
Pro druhou část jsme si tedy zašli k Projektilu na nám. Swobody a takticky zasedli do fastfoodového podniku se jménem začínajícím na M naproti. Ten se postupně začal plnit pěticemi ostatních týmů, až poměr běžný zákazník/luštič dosáhl kriticky nízké hodnoty, na které se udržel asi tři hodiny a poté začal být vnějšími vlivy uměle zvyšován. Tedy... přišla jakási manažerka provozovny a začala nám vysvětlovat, že nejsou útulek a normální lidi si nemají kam sednout. Po tomhle vyhazovu jsme si tedy sedli tak jako ostatní na lavičky na náměstí a pokračovali ve zcela neproduktivní činnosti, protože po přečtení nápovědy jsme zjistili, že jsme teda dost mimo. Celou dobu jsme se totiž snažili zakreslovat zrcadlící se čáry - prodloužení tech ošipkovaných úseček. Bez stříhání a bez čelovky. Ještě z teplého zázemí jsme (samozřejmě zcela marně) vyslali Borce k Lucerně, protože Zdeněk ji v těch čárečkách viděl a nic hezčího jsme nevykoukali.
Po nápovědě se trochu rozsvítilo... celé okolí náměstí :-) Zdeněk Borců začal propagovat správné řešení,ale se špatnými písmeny a Dana nás nakonec zachránila, takže namísto od fotolabu na české (z řešení CESFLAB) jsme azimut uvažovali od budovy s číslem 3 na stejné ulici.
3 - Bunkr
Tady vznikly asi nejšílenější okamžiky našeho putování. Z pohledu mne a Dany ta celá historka o získávání zadání šifry číslo 3 vypadala asi následovně: přišli jsme po upřesnění vzdálenosti v počtu 4 lidí před kryt. Ondra se v klíčovou chvíli dohledávání vydal na vlastní pěst prozkoumávat okolní terén... prostě zmizel. Nahlásili jsme se u orgů, řekli, co nás k nim přivedlo, dostali pokyny a po přečtení jsme část týmu nazvanou pro jednoduchost Zdeněk poslali pro zadání. Zatímco jsme čekaly na Ondru s pravděpodobným objevením zleva, objevil se jmenovaný zprava a v ruce držel dvě zadání. Ne, nehlásil náš tým, nikdo se ho na nic neptal, prostě vešel vchodem, vyšel východem. Po minutě přiklusal Zdeněk Borec a v ruce držel dvě zadání. Tak jsme je poslali přebývající zadání vrátit orgům. Po další minutě se objevil Zdeněk Dokonalý a v ruce držel... jedno zadání. Tak jsme šli znova za orgy, že teda vracíme ještě jedno. Takže kryt sice nakonec viděli jen tři členové týmu, zato z něj byli schopni vytahat pět zadání, svítit dole čelovkou (Ondra, protože nevěděl, že nemá) a omlátit si rameno (Zdeněk Borců). Nebývalý úspěch.
Tady vznikly asi nejšílenější okamžiky našeho putování. Z pohledu mne a Dany ta celá historka o získávání zadání šifry číslo 3 vypadala asi následovně: přišli jsme po upřesnění vzdálenosti v počtu 4 lidí před kryt. Ondra se v klíčovou chvíli dohledávání vydal na vlastní pěst prozkoumávat okolní terén... prostě zmizel. Nahlásili jsme se u orgů, řekli, co nás k nim přivedlo, dostali pokyny a po přečtení jsme část týmu nazvanou pro jednoduchost Zdeněk poslali pro zadání. Zatímco jsme čekaly na Ondru s pravděpodobným objevením zleva, objevil se jmenovaný zprava a v ruce držel dvě zadání. Ne, nehlásil náš tým, nikdo se ho na nic neptal, prostě vešel vchodem, vyšel východem. Po minutě přiklusal Zdeněk Borec a v ruce držel dvě zadání. Tak jsme je poslali přebývající zadání vrátit orgům. Po další minutě se objevil Zdeněk Dokonalý a v ruce držel... jedno zadání. Tak jsme šli znova za orgy, že teda vracíme ještě jedno. Takže kryt sice nakonec viděli jen tři členové týmu, zato z něj byli schopni vytahat pět zadání, svítit dole čelovkou (Ondra, protože nevěděl, že nemá) a omlátit si rameno (Zdeněk Borců). Nebývalý úspěch.
Poté, co jsme si přečetli nápovědu Maštěných ředkviček jsme nad tím moc dlouho nepřemýšleli a vymysleli, že ta drobná změna, která z těžké šifry udělala triviální, bude ten křížek uprostřed a že to teda může být semafor. Tak jsme to tak nějak mastili dohromady, když se přiblížil nějaký místní a zcela vážně se nás ptal, kde je vchod pro tlusťochy. Napřed jsme mysleli, že se chce dostat do budovy, u které jsme luštili, ale pak to upřesnil - že vidí, že koukáme na nějakou singularitu (to myslel tu kaňku) a že je to asi vchod do černé díry, ale malý, a jestli mu řekneme, až najdeme větší vchod. Odpověděli jsme, že až to vyluštíme a raději si s tím luštěním pohnuli, kdyby se náhodou vracel.
4 - Lednice
Na čtyřku jsme stihli rozjezd a užili si tak specifik brněnského nočního cestování. Před sochou byla spousta lidí, což nějaká místní slečna (jako té noci jediná) správně odhadla na luštitele ("o tom jsem slyšela, oni jdou Tmou") takže jsme vzali zadání (tentokrát jenom dvě, přísahám!) a šli obsadit nějakou vzdálenější lavičku. Tady se opět ukázalo, že všechny nápady musí být vyřčeny. Klady a zápory byly jasné hned, to že se hýbou jen ty horní, po nějaké chvíli. Pak přišel návrh nazvat celé zařízení chladicím boxem, někdo jiný navrhnul magnety a další, že se přitahují nebo odpuzují, pak teda, že ne až do extrému, ale jenom vždy o jedno políčko, než spadnou o patro níže. Pak už to bylo jednoduché. Pro nás průchodka, ale nebýt aha momentu lednička-magnet, taky jsme tam mohli tvrdnout dlouho.
Na čtyřku jsme stihli rozjezd a užili si tak specifik brněnského nočního cestování. Před sochou byla spousta lidí, což nějaká místní slečna (jako té noci jediná) správně odhadla na luštitele ("o tom jsem slyšela, oni jdou Tmou") takže jsme vzali zadání (tentokrát jenom dvě, přísahám!) a šli obsadit nějakou vzdálenější lavičku. Tady se opět ukázalo, že všechny nápady musí být vyřčeny. Klady a zápory byly jasné hned, to že se hýbou jen ty horní, po nějaké chvíli. Pak přišel návrh nazvat celé zařízení chladicím boxem, někdo jiný navrhnul magnety a další, že se přitahují nebo odpuzují, pak teda, že ne až do extrému, ale jenom vždy o jedno políčko, než spadnou o patro níže. Pak už to bylo jednoduché. Pro nás průchodka, ale nebýt aha momentu lednička-magnet, taky jsme tam mohli tvrdnout dlouho.
5 - Sudoku
Pěšky jsme se přesunuli ke kostelu, vyřešili sudoku a dlouho, dlouho zírali na devět písmenek. Ještě, že v Brně není ulice Petříkova, protože jinak už tam jedem. Až po dlouhé době si Dana všimla, že vlastně každé dopsané písmenko je v zadání křížovky právě jednou a že se tedy dá nějak něco vybrat v okolí.
6 - Dresy
Šestku jsme hledali docela dlouho, protože jsme ji totálně přešli, aniž bychom si všimli, že za malým dětským pískovištěm se schovává ještě klasické hřiště. Dresy byly nakonec docela rychle hotové, i když jsme si museli pár věcí ujasnit. Jako třeba, že sedmička je pojem z házené. Řešení vycházelo i bez znalosti počtu (spolu)hráčů, jenom z počtu slov spojených s daným sportem, takže to, že vlastně fotbalistů je 11 a proto 11 dresů nám došlo až cestou na sedmičku.
Šestku jsme hledali docela dlouho, protože jsme ji totálně přešli, aniž bychom si všimli, že za malým dětským pískovištěm se schovává ještě klasické hřiště. Dresy byly nakonec docela rychle hotové, i když jsme si museli pár věcí ujasnit. Jako třeba, že sedmička je pojem z házené. Řešení vycházelo i bez znalosti počtu (spolu)hráčů, jenom z počtu slov spojených s daným sportem, takže to, že vlastně fotbalistů je 11 a proto 11 dresů nám došlo až cestou na sedmičku.
7 - Matky aneb konečná
Sedmička, ó sedmička. Ta si zaslouží vlastní článek.
Sedmička, ó sedmička. Ta si zaslouží vlastní článek.
Ale ten se mi psát nechce, tak jenom stručně.
Kupodivu jsme si nikdo nevzpomněli na heslo letošní Bedny:"Šifra, pojeb, fuj." Už cestou tam nám bylo jasné, že je něco špatně. Všude v lesíku týmy s půlkou členů ve spacáku. Co hůř, narazili jsme tam i na osvědčené borce, Drahoš Forever tam evidentně byl již pár hodin zakufrován. No vzali jsme zadání (dvě, opravdu!) a vydrápali se na kopec. Cestou nás Dana bavila historkou o kamarádce, která si na stejném místě na jiné šifrovačce kvalitně zvrtla kotník, ale hrdinně s nimi ještě několik kilometrů ušla.
Vytáhli jsme matičky a začali zkoumat. Namapování abecedy bylo jasné. Po nějaké (středně dlouhé) době někdo moudře prohlásil, že součet 400 je asi schválně. No naštěstí bylo pravítko vytažené, tak jsme se plácli do čela a radostně začali linearizovat nakreslenou matičku a zapisovat různě abecedu podle toho, jak se nám zrovna zdálo. A to byl poslední pokrok, kterého jsme dosáhli. Dana navrhovala dopsat do pravítka i písmena z kódujícího kruhu, protože jich bylo 39, takže skoro taky 40 a nějak to pořešit, ale tady, narozdíl od prvního odstavce, skoro znamenalo vůbec. To jsme ale tou dobou nevěděli. Dana vymyslela krásnou teorii o tom, že když nějak rozestavíme matičky na popsané pravítko, dostaneme řešení přečtením těch písmen, která budou čitelná přes tu dírku uprostřed, ale ani to nefungovalo.
Jednou jsem se dostala až k tomu, že jsem opravdu na to pravítko ty tři matičky (nějak, ani nevím, jestli správným postupem) položila, ale pak jsme na to jenom koukali a nevěděli, co jako s tím dál. Že se mělo hledat těžiště, to nás netrklo nikoho. Možná, kdyby krom pravítka, devíti matek ("Proč právě devět, když na vyjádření všech trojic z kruhu nikdy nepotřebujeme více než tři velké, 2 střední a 1 malou? Není to spíš nápověda na polský kříž?") dostali i špalíček, na kterém by se dalo pravítko balancovat, tak nás to napadne. Ale zase by to možná bylo moc jednoduché, co já vím?
Přiznám se, že jsem po nějaké době měla všeho tak akorát. Byla mi zima a chtělo se mi spát, tak jsem si lehla na karimatku a nějak jen ve chvílích, kdy jsem se vzbudila, pozorovala ostatní, jak přemýšlejí. Občas se vzepjala k nějaké činnosti, abych se po pěti minutách přistihla, jak nad tím klimbám. Nějak jsme to v jednom vchodu přečkali asi do desíti hodin a pak se shodli, že pro dnešek a letošek tedy venkovní šifrování stačilo a rozjeli se domů.
Mimo jiné byl tento zásek i příjemným překvapením části Pražské části, jmenovitě pro Zdeňka, který vybaven vtipy o brňácích čekal guerillovou válku, ale i od lidí kterým jsme naprosto evidentně seděli ve vchodu do baráku opatřeným nápisem "dům v soukromém vlastnictví" a vyloženě překáželi v základních úkonech typu výlez z baráku se nám dostalo nejhůře pozdravu, a slečna roznášející letáky po ránu překvapeně prohlásila, "Co to je tady děláte děcka? Je toho plné les!"
Po několika hodinách, těsně před tím, než nás chtěl vedoucí provozovny opatřit inventárními štítky, jsme se teda přesunuli na autobus, tentokrát se zajímavě vyhlížejícím stewardem (jménem Marcel, zdravíčko, pokud toto čte) a odjeli zpátky do Prahy.
Tak skončil náš první pochod Tmou, tedy první pro tu neborcovskou, nezkušenou část.
Zpětně si říkám, že hra byla vážně dobrá, sice některé šifry takové neelegantní, ale třeba systém bez nápověd mi docela vyhovoval. To je ale můj osobní názor, Zdeněk (ten Dokonalý) bude mít asi jiný (EDIT: Ano, nesouhlasí, na sedmičku bych dal nápovědu aspoň stylem "Zvažte to co jste dostali fakt dobře", nebo jak psala Naďa, trojhranný špalíček, když chtějí vybalit takto obskurní princip). Je škoda, že jsme prakticky zakysli na sídlišti, takže žádný přesun do okolí Brna se nás netýkal, ale co se dá dělat. Boty jsem na náročný terén tím pádem připravovala nadarmo. Co je pro mne docela náročné, je následný přesun do Prahy, v autobuse se moc dobře nespí. Mít zázemí poblíž mi teda vyhovuje více, už se těším na nějakou lokální šifrovačku. :-)
Ale jsem ráda (a určitě jsme rádi všichni), že se náš tým mohl nakonec zúčastnit téhle legendární hry (a že jsme neskončili na magnetkách ;-)).
Galerie
Galerie
