P(r)ošli jsme Tmou aneb !Tmou13 očima nováčka

Letos se dějí zázraky. Nejenom, že Dokonalost ve složení Zdeněk, Ondra a dvě posily ze Speciality Šéfkuchaře (vlastně jedné a prý poprvé jdoucí posily, Jarda odpadl už na startu) došla poprvé šifrovačku až do cíle (když nepočítáme Štamgasta 2009, kde jsme ale se Zdeňkem byli v týmu někoho jiného; jo, a neptejte se jakým způsobem do Tapü cíle došli, neptejte se jak, protože to vlastně opravdu nechcete vědět... a neříkejte pak, že jsem vás nevarovala), ale také jsme se skoro kvalifikovali na Tmou. Ono sice "skoro" většinou znamená "vůbec", ale v tomto případě nám dva týdny před samotnou hrou přišel milý mail o tom, jak jsme se dostali jako náhradníci na řadu. Na to, že jsme kvalifikaci luštili prakticky ve třech (osvědčená formace Lenka, Ondra a Naďa) a Zdeněk nám tajně záviděl na jakémsi baletním představení, nebývalý úspěch. A to přesto, že jsme zaměnili stopu kočky za stopu lišky. Ještě že v tomto případě se kočka a liška chovaly stejně. Není nad to umět dělat ty správné chyby.

O tom, že můžeme jet na Tmou, jsme se tedy dověděli 19.10. Příjemný šok, po kterém nastaly dohady. Kdo, čím, v čem. Že nemáme Brňáka. Ani mapu Brna. My jsme totiž tu kvalifikaci dělali s heslem "letos se zase nekvalifikujem, ale aspoň si zahrajem hezkou online šifrovačku", příprava na terén nulová. Po pár dnech bylo rozhodnuto zeptat se Borce Richarda v uvozovkách, zda neví o někom, kdo by s námi šel. Krát dva, protože jinak vážně hrozilo, že půjdeme ve třech, Brna a Tmou neznalých. Mezitím Zdeněk zcela proti pravidlům složil hotově na účet startovné (a se špatným variabilním symbolem, tedy jako vždy máme něco extra) a já slíbíla konečně zalaminovat chlýftýmácké pomůcky (tady by se snad hodila TM nebo tak něco). (Chcete něco vědět? Nejsou v plastu doteď... ) Nakonec jsme my Dokonalí (kterých netřeba :-O) Zdeněk, Ondra a Naďa spolu s Borci Danou a Zdeňkem vytvořili nový, neokoukaný tým s názvem Dokonalost v uvozovkách.

1 - Start

Poté, co nás řidič Karel (ne, to není narážka na jistý český film, ale pravé řidičovo jméno) v pořádku dovezl do Brna žlutým busem, jsme si dali ještě oběd a pak vyrazili na start. Ten vypadal velice slibně. Po nějakém tom povinném kuňkání a kdákání (teda pánská část tomu kdákání moc nedala...) jsme pro první část šifry poslali dvojici nazvanou pro jednoduchost Zdeněk (když už to tedy jeden Zdeněk vyluštil, a teď hádejte který :-p) a luštili tu druhou. Naštěstí mně napadlo vypsat řetězce zvířátek tak, jak na sebe navazovaly a Danu pak, že to vytváří morseovkový strom. A bylo hotovo. Tady se poprvé ukázala naše schopnost navazovat na nápady ostatních a zdokonalovat je až k řešení.

2 - Odrazy

Pro druhou část jsme si tedy zašli k Projektilu na nám. Swobody a takticky zasedli do fastfoodového podniku se jménem začínajícím na M naproti. Ten se postupně začal plnit pěticemi ostatních týmů, až poměr běžný zákazník/luštič dosáhl kriticky nízké hodnoty, na které se udržel asi tři hodiny a poté začal být vnějšími vlivy uměle zvyšován. Tedy... přišla jakási manažerka provozovny a začala nám vysvětlovat, že nejsou útulek a normální lidi si nemají kam sednout. Po tomhle vyhazovu jsme si tedy sedli tak jako ostatní na lavičky na náměstí a pokračovali ve zcela neproduktivní činnosti, protože po přečtení nápovědy jsme zjistili, že jsme teda dost mimo. Celou dobu jsme se totiž snažili zakreslovat zrcadlící se čáry - prodloužení tech ošipkovaných úseček. Bez stříhání a bez čelovky. Ještě z teplého zázemí jsme (samozřejmě zcela marně) vyslali Borce k Lucerně, protože Zdeněk ji v těch čárečkách viděl a nic hezčího jsme nevykoukali.

Po nápovědě se trochu rozsvítilo... celé okolí náměstí :-) Zdeněk Borců začal propagovat správné řešení,ale se špatnými písmeny a Dana nás nakonec zachránila, takže namísto od fotolabu na české (z řešení CESFLAB) jsme azimut uvažovali od budovy s číslem 3 na stejné ulici.

3 - Bunkr

Tady vznikly asi nejšílenější okamžiky našeho putování. Z pohledu mne a Dany ta celá historka o získávání zadání šifry číslo 3 vypadala asi následovně: přišli jsme po upřesnění vzdálenosti v počtu 4 lidí před kryt. Ondra se v klíčovou chvíli dohledávání vydal na vlastní pěst prozkoumávat okolní terén... prostě zmizel. Nahlásili jsme se u orgů, řekli, co nás k nim přivedlo, dostali pokyny a po přečtení jsme část týmu nazvanou pro jednoduchost Zdeněk poslali pro zadání. Zatímco jsme čekaly na Ondru s pravděpodobným objevením zleva, objevil se jmenovaný zprava a v ruce držel dvě zadání. Ne, nehlásil náš tým, nikdo se ho na nic neptal, prostě vešel vchodem, vyšel východem. Po minutě přiklusal Zdeněk Borec a v ruce držel dvě zadání. Tak jsme je poslali přebývající zadání vrátit orgům. Po další minutě se objevil Zdeněk Dokonalý a v ruce držel... jedno zadání. Tak jsme šli znova za orgy, že teda vracíme ještě jedno. Takže kryt sice nakonec viděli jen tři členové týmu, zato z něj byli schopni vytahat pět zadání, svítit dole čelovkou (Ondra, protože nevěděl, že nemá) a omlátit si rameno (Zdeněk Borců). Nebývalý úspěch.

Poté, co jsme si přečetli nápovědu Maštěných ředkviček jsme nad tím moc dlouho nepřemýšleli a vymysleli, že ta drobná změna, která z těžké šifry udělala triviální, bude ten křížek uprostřed a že to teda může být semafor. Tak jsme to tak nějak mastili dohromady, když se přiblížil nějaký místní a zcela vážně se nás ptal, kde je vchod pro tlusťochy. Napřed jsme mysleli, že se chce dostat do budovy, u které jsme luštili, ale pak to upřesnil - že vidí, že koukáme na nějakou singularitu (to myslel tu kaňku) a že je to asi vchod do černé díry, ale malý, a jestli mu řekneme, až najdeme větší vchod. Odpověděli jsme, že až to vyluštíme a raději si s tím luštěním pohnuli, kdyby se náhodou vracel.

4 - Lednice

Na čtyřku jsme stihli rozjezd a užili si tak specifik brněnského nočního cestování. Před sochou byla spousta lidí, což nějaká místní slečna (jako té noci jediná) správně odhadla na luštitele ("o tom jsem slyšela, oni jdou Tmou") takže jsme vzali zadání (tentokrát jenom dvě, přísahám!) a šli obsadit nějakou vzdálenější lavičku. Tady se opět ukázalo, že všechny nápady musí být vyřčeny. Klady a zápory byly jasné hned, to že se hýbou jen ty horní, po nějaké chvíli. Pak přišel návrh nazvat celé zařízení chladicím boxem, někdo jiný navrhnul magnety a další, že se přitahují nebo odpuzují, pak teda, že ne až do extrému, ale jenom vždy o jedno políčko, než spadnou o patro níže. Pak už to bylo jednoduché. Pro nás průchodka, ale nebýt aha momentu lednička-magnet, taky jsme tam mohli tvrdnout dlouho.

5 - Sudoku

Pěšky jsme se přesunuli ke kostelu, vyřešili sudoku a dlouho, dlouho zírali na devět písmenek. Ještě, že v Brně není ulice Petříkova, protože jinak už tam jedem. Až po dlouhé době si Dana všimla, že vlastně každé dopsané písmenko je v zadání křížovky právě jednou a že se tedy dá nějak něco vybrat v okolí.

6 - Dresy

Šestku jsme hledali docela dlouho, protože jsme ji totálně přešli, aniž bychom si všimli, že za malým dětským pískovištěm se schovává ještě klasické hřiště. Dresy byly nakonec docela rychle hotové, i když jsme si museli pár věcí ujasnit. Jako třeba, že sedmička je pojem z házené. Řešení vycházelo i bez znalosti počtu (spolu)hráčů, jenom z počtu slov spojených s daným sportem, takže to, že vlastně fotbalistů je 11 a proto 11 dresů nám došlo až cestou na sedmičku.

7 - Matky aneb konečná

Sedmička, ó sedmička. Ta si zaslouží vlastní článek.

Ale ten se mi psát nechce, tak jenom stručně.

Kupodivu jsme si nikdo nevzpomněli na heslo letošní Bedny:"Šifra, pojeb, fuj." Už cestou tam nám bylo jasné, že je něco špatně. Všude v lesíku týmy s půlkou členů ve spacáku. Co hůř, narazili jsme tam i na osvědčené borce, Drahoš Forever tam evidentně byl již pár hodin zakufrován. No vzali jsme zadání (dvě, opravdu!) a vydrápali se na kopec. Cestou nás Dana bavila historkou o kamarádce, která si na stejném místě na jiné šifrovačce kvalitně zvrtla kotník, ale hrdinně s nimi ještě několik kilometrů ušla.

Vytáhli jsme matičky a začali zkoumat. Namapování abecedy bylo jasné. Po nějaké (středně dlouhé) době někdo moudře prohlásil, že součet 400 je asi schválně. No naštěstí bylo pravítko vytažené, tak jsme se plácli do čela a radostně začali linearizovat nakreslenou matičku a zapisovat různě abecedu podle toho, jak se nám zrovna zdálo. A to byl poslední pokrok, kterého jsme dosáhli. Dana navrhovala dopsat do pravítka i písmena z kódujícího kruhu, protože jich bylo 39, takže skoro taky 40 a nějak to pořešit, ale tady, narozdíl od prvního odstavce, skoro znamenalo vůbec. To jsme ale tou dobou nevěděli. Dana vymyslela krásnou teorii o tom, že když nějak rozestavíme matičky na popsané pravítko, dostaneme řešení přečtením těch písmen, která budou čitelná přes tu dírku uprostřed, ale ani to nefungovalo.

Jednou jsem se dostala až k tomu, že jsem opravdu na to pravítko ty tři matičky (nějak, ani nevím, jestli správným postupem) položila, ale pak jsme na to jenom koukali a nevěděli, co jako s tím dál. Že se mělo hledat těžiště, to nás netrklo nikoho. Možná, kdyby krom pravítka, devíti matek ("Proč právě devět, když na vyjádření všech trojic z kruhu nikdy nepotřebujeme více než tři velké, 2 střední a 1 malou? Není to spíš nápověda na polský kříž?") dostali i špalíček, na kterém by se dalo pravítko balancovat, tak nás to napadne. Ale zase by to možná bylo moc jednoduché, co já vím?

Přiznám se, že jsem po nějaké době měla všeho tak akorát. Byla mi zima a chtělo se mi spát, tak jsem si lehla na karimatku a nějak jen ve chvílích, kdy jsem se vzbudila, pozorovala ostatní, jak přemýšlejí. Občas se vzepjala k nějaké činnosti, abych se po pěti minutách přistihla, jak nad tím klimbám. Nějak jsme to v jednom vchodu přečkali asi do desíti hodin a pak se shodli, že pro dnešek a letošek tedy venkovní šifrování stačilo a rozjeli se domů.

Mimo jiné byl tento zásek i příjemným překvapením části Pražské části, jmenovitě pro Zdeňka, který vybaven vtipy o brňácích čekal guerillovou válku, ale i od lidí kterým jsme naprosto evidentně seděli ve vchodu do baráku opatřeným nápisem "dům v soukromém vlastnictví" a vyloženě překáželi v základních úkonech typu výlez z baráku se nám dostalo nejhůře pozdravu, a slečna roznášející letáky po ránu překvapeně prohlásila, "Co to je tady děláte děcka? Je toho plné les!"

V kavárně, kde Dokonalá část trávila čas do odjezdu autobusu, jsme na to ještě dvě hodiny poctivě zírali, abychom si pak přiznali, že z matiček se sice dají sestavit tři sněhuláci, vysoká věž a několik dalších zajímavých tvarů, ze se skrz ně dá pozorovat papír s písmenky, ale i obsluha nebo jídlo, ale k řešení šifry nám moc nepomáhají.

Po několika hodinách, těsně před tím, než nás chtěl vedoucí provozovny opatřit inventárními štítky, jsme se teda přesunuli na autobus, tentokrát se zajímavě vyhlížejícím stewardem (jménem Marcel, zdravíčko, pokud toto čte) a odjeli zpátky do Prahy.

Tak skončil náš první pochod Tmou, tedy první pro tu neborcovskou, nezkušenou část.

Zpětně si říkám, že hra byla vážně dobrá, sice některé šifry takové neelegantní, ale třeba systém bez nápověd mi docela vyhovoval. To je ale můj osobní názor, Zdeněk (ten Dokonalý) bude mít asi jiný (EDIT: Ano, nesouhlasí, na sedmičku bych dal nápovědu aspoň stylem "Zvažte to co jste dostali fakt dobře", nebo jak psala Naďa, trojhranný špalíček, když chtějí vybalit takto obskurní princip). Je škoda, že jsme prakticky zakysli na sídlišti, takže žádný přesun do okolí Brna se nás netýkal, ale co se dá dělat. Boty jsem na náročný terén tím pádem připravovala nadarmo. Co je pro mne docela náročné, je následný přesun do Prahy, v autobuse se moc dobře nespí. Mít zázemí poblíž mi teda vyhovuje více, už se těším na nějakou lokální šifrovačku. :-)

Ale jsem ráda (a určitě jsme rádi všichni), že se náš tým mohl nakonec zúčastnit téhle legendární hry (a že jsme neskončili na magnetkách ;-)).

Galerie

Jak jsme šli Bednu 2011

Rozhodli jsme se jít po dvou letech zase jako Dokonalost Netřeba na Bednu. Vloni to nějak nevyšlo, protože jistý člen nějak nemohl (proč vlastně, Leni?) a druhý jistý člen má ve zvyku psát každý sudý rok bakalářku, kterou hodlá odevzdat v květnu, takže „Bednu prostě nestíhá, bude právě dopisovat“, aby nakonec v srpnu honil podzimní termín odevzdání s jazykem na vestě. Příští rok to nebude bakalářka, ale rovnou diplomka, takže je vám snad jasné, jak to dopadne :-). Po úspěšném přihlášení, zaplacení a ještě úspěšnějším (jak se později ukázalo) sehnání pátého člena, jsme už jen s dětskou radostí v duších očekávali Bednářské listy, které měly úderem dvaadvacáté hodiny ve čtvrtek před hrou aspoň trochu zpražit žízeň po řádné šifrovací náladě. Internetovými kanály se mezi týmem nesly hlášky typu: „Ještě to tam není, myslíte, že přesně v 22.00?“ a „Furt nic.“ následované „Tak to prodloužili na „kolem půlnoci“, myslí kolem před nebo kolem po?“ Vánoce hadra. No povím vám, usnuli jsme při tom čekání snad všichni, takže jsme si Bednářský dáreček rozbalili pěkně po americku až ráno. V pátek před hrou jsme se ještě sešli, abychom se na startu ještě vůbec poznali, dohodli se, že tam všichni budeme o třičtvrtě na tři, zamysleli se a zagoooglili si společně nad Listy („Co je to bogey? A ve které deskovce jsou louky, kameny a cihly? Eee, v Osadnících?“ „Hm, asi jo.“). Tím jsme si zvýšili své encyklopedické znalosti o několik zcela irelevantních poznatků a šli se domů vyspat. V sobotu jsme se o čtvrt na čtyři sešli na startu (skoro) všichni, zaregistrovali tým, pojuchali nad mapou a zalaminovanými ChlýfPomůckami a tak nějak se dohodli, že Pozemskou bránu a číslo 16 nikdo nedá. Že jsme něco naopak nedali my, jsme zjistili ve chvíli, kdy se někdy po půlce vyhlašování přiřítil spřátelený Jeníček (byl-li to Jeníček?) s větou: „Dali jsme Pozemskou a číslo 16.“ První šifra, což byla písmena zakomponovaná do geometrických tvarů, nás nerozhodila a během asi patnácti minut jsme se přesouvali k Maroldovi do Lipan. Tetris byl taky rychle prolomen, tak jsme pokračovali k mostu na Golf. Hanka ani nestihla zalepit kostku a Zdeněk začal mrmlat, že se kromě focení všeho a všech kolem chtěl taky nasvačit. Nenasvačil se ani na golfu, který díky naší páteční přípravě taky dlouho neodolával. Ale aspoň kostka byla slepena. Cestou na MístodrzitLetohrad jsme z textu dvojky odhadli Střelecký ostrov a kostel sv. Martina ve zdi, takže stačilo se podívat u letohrádku na mapu a jeden vektor byl v suchu. Jen tak pro zajímavost – mysleli jsme, že se jedná o nějakého cizineckého legionáře (sice podivně bojujícího „proti bílým“, ale když už vede přes ostrov most Legií, tak to navádělo) a věž jsme vybrali tu víc na jih a víc 350 m od špice ostrova. Že to všechno má evokovat pouze šachy, nás nějak nenapadlo. Ale i tak to vyšlo. Na letohrádku jsme vyzvedli poslední část dvojky, úplně ignorovali brněnskou část a dostali se na konec Karlovy ulice s tím, že náměstíčko bude buď Betlémské, nebo Uhelný trh. Mezitím druhá část týmu válela kostku po mapě (a Zdeněk svačil a fotil) a přemýšlela, jak je to správně. Až se Zdeněk nasytil výhledu i svačiny, otřel mastné ruce do kalhot, vzal nám kostku, párkrát s ní otočil a hle – konec padnul přesně svatého Gottharda. Dorýsovali jsme Střelecký vektor a zkusili přidat Brněnský vektor s koncem na Uhelném trhu s tím, že když ne, tak pak zkusíme to Betlémské náměstí. Vyšlo to ani ne půl centimetru od „Místa s libým výhledem“, Zdeňkův mobil prozradil, že Pod Havránkou 19 je taky tam, tak jsme se sbalili a vyrazili. Cestou jsme byli trochu nesví z toho, že jsme široko daleko jediný tým, který míří na Císařský ostrov a přes něj dále, ale když jsme došli až Pod Havránku (a špatně odbočili), najednou se jich vyrojila spousta. Asi jeli busem :-) Naše nadšení z toho, že budeme jedni z prvních, tím sice trochu ustoupilo, ale i tak jsme měli ze společnosti radost. Na místě s libým výhledem jsme sedli, koukli na šifru a Lenka preventivně vytáhla pastelky a začala malovat. Po pozorování, že stejná čísla jsou vždy na obrázku buď vedle sebe, nebo pod sebou, Hanka upozornila, že modrá-černá-bílá pod sebou je vlajka Estonska. Tož co na to říct :-). Zbytek vlajek jsme suverénně googlili, některé pro jistotu víckrát, snad až na vlajku Polska a Německa. Když vyšla VELKASK, zahlásila jsem, že to je Velká skála kousek odsud, akorát pak jsme ještě chvilku zírali na to, co vyšlo dále, než nám došlo, že a) Moldavsko je taky Moldávie a b) skkota je asi skála – kóta. Konečně jsme se mohli pokochat libým výhledem (na luštící týmy) a vyrazit dále. Na skále jsme byli mile překvapeni tím, že jsme 20. (juchů, náš životní úspěch!) a také tím, že můžeme pozorovat PoTraty, jak nad tím slovním fotbalem dřepí úplně stejně jako my. Jsme škodolibí. My víme. Během luštění se pěkně setmělo, vytáhli jsme čelovky (ti méně šťastní se místo vytažení čelovky plácli do čela, že už jako vědí, co nemají) a bádali, co to jako… neproporcionální písmo, 22x22 znaků – že by mřížka? Nic… že by jiná mřížka? Zase nic. Zdeněk marně lámal z paměti, čeho je 22, něčeho určitě… zkoušeli jsme grafiku (ale blbě), posuny, zírali na nedokonalý slovní fotbal, zoufale recitovali předposlední řádek. Šifra, pojeb, fuj. Vyjasnilo se pět minut po nápovědě a za chvíli už jsme šli na Trojskou vyhlídku. Vyzvedli jsme si podivné ulice a Ondra okamžitě zahlásil, že je to určitě Polský kříž (což jsme mu okamžitě vymluvili, abychom se k tomu pak naštěstí vrátili). Našli jsme místa podle zvířátek a začali identifikovat správné ulice (trochu nás mrzelo, že ulice Pohlové zůstala nevyužita), když nám do map začal ťukat déšť. Tak pěkně do batohů pro deštníky, pláštěnky, pláštěnky na batohy, kdo měl. Přestalo pršet, tak složit deštníky. Začal foukat vítr a mezitím rozstříhaná verze map se začala rozfoukávat po okolí. Začalo pršet – znovu deštníky. Zdeněk mezitím přišel na to, že sice má nepromokavý batoh, ale když ho nechá otevřený, je mu to naprd. Přestalo pršet. Začlo pršet. Jako u pejska a kočičky. Přikládání na mapu nikam nevede. K sobě se dílky nehodí. Polský kříž by byl fajn, ale jak vědět, které písmeno ze tří. „Aha, a všimli jste si, že těch zvířat jsou od jednoho do tří?“ Balíme a jdeme pro šifru na Přádově ulici. Než nás v dešti napadne se podívat do B-mapy, projdeme ji tam a skoro zpátky a nenapadne nás, že hřiště je až za ní. Všude kolem pod balkóny domů a ve vchodech luští týmy. My se slovy„to bude rychlé“ sedáme pod strom, kde je relativně sucho. Po půl hodině nás to věčné kapání z listů přestane bavit, a tak se přesouváme na Kobylisy. Teda napřed do přístřešku u tramvajové zastávky Ke Stírce. Tam strávíme další půlhodinu. Pak teda ostatní s Ondrou přesvědčíme, že na Kobylisích bude určitě nějaký non-stop, kde si můžeme aspoň zajít na záchod a dát si teplý čaj. Nakonec skončíme v herno-baru, který už má půl hodiny po zavíračce, ale uvnitř sedí asi tři týmy a chlápek na baru nás pouští dovnitř. Čaj už došel. V zápětí dojde i horká čokoláda, kterou si už nestíháme objednat. Sedíme a luštíme. Ondra správně pořád prosazuje vlajkovou abecedu, ale nějak mu to ostatní tak úplně nežerem. Až když zjistí, že v každém řádku je právě jeden směr u každého písmena stejný, začne nás to trochu zajímat. Ale přesto je tahle šifra one-Ondra show. V baru se potkáme asi s pěti týmy, které jsou ve hře různě daleko. Jeden tým si dělá z baru základnu a postupně tam luští asi tři šifry. Z vedlejší místnosti se ozývá dobře naladěný Fin, kterého chlápek na baru učí česká slovíčka. Kupodivu ta slušná :-) Fin ho zase učí ta finská. Jestli taky slušná, nemůžeme posoudit. V jednu chvíli se objeví u nás, poprosí o pozornost a se jménem napsaným na papírku prohlásí, že Viktor Ujčík je nejlepší hokejista na světě. Ever. Ještě netuší, že za pár hodin budou Finové mistry světa. Poděkujeme mu za příspěvek a on se spokojeně vrátí k procvičování češtiny. Chlápek na baru se přijde zeptat, co vlastně hrajem a v kolik hodláme vypadnout. Ptáme se ho, v kolik nás vyhodí, a dohodneme se, že aby neměl problémy, v půl čtvrté odejdeme. Nemá to srdce vyrazit nás, když vidí, jak venku leje. Soukromě tipujeme, že se taky ještě chce doučit správnou výslovnost finského „Na zdraví“. Ale je to fajn chlápek, který nám obětavě nosí kávy, piva, někomu i panáky. Mezitím Zdeňka vysíláme pro šifru proti trudnomyslnosti. Než se stačí vrátit, zjistí Ondra, že ty ručičky, které nejsou stejné, kreslí písmenka. Radostně luštíme. Zklamaně koukáme na vyluštěnou nápovědu. Tolik práce, tolik hodin… Hanka vybarvuje obojetné souhlásky. Chvíli na ně koukáme, ale když se ukáže, že jsou v každém řádku dvě, už je nám to jasné. Zdeněk se vrací tak akorát na poslední fázi s jakousi plachtou popsanou písmenkama. Jsme rádi, že ji nemusíme luštit. Až moc připomíná Nevyluštitelnou z Matrixu a už jenom pohled na ni nám nedělá dobře. Přesouváme se na Mondriana, který moc dlouho neodolává. Morseovku vidíme skoro hned, Hance to pak nedá a prostě zkusí morseovku i na ty části uvnitř vybarvených oblastí. Jdeme do parku Košinka. Stále prší. V parku různě vyškrtáváme dvojice písmen podle horního řádku, cyklíme a cyklíme, až si všimnu, že v prvním i ve druhém řádku zbylo pět písmenek a jedno číslo. Hanka mezitím vyrobila fešnou názornou kytičku závislostí (kam se hrabe oficiální šestiúhelník), ze které jdou ostatní řádky rychle vyvodit. Balíme a jdeme na další šifru. Smyslová šifra pro nás byla velmi poučná. Smysly rozpoznáváme hned, ale co dále? Týmy kolem se docela rychle střídají. Průchozí šifra a my nevíme, co s ní. Zkouším morseovku podle toho, jestli je odpověď kladná nebo záporná. Vychází EBEGISAAIS. E-Be-Gis-A-Ais, to jsou přece noty! Nápověda! Až do konce se nevzdávám myšlenky na to, že odsud to povede dále, hledám Brailla (když je tam sluch, může tam být i hmat), zkouším kombinovat jenom ty řádky, na které ukazujou noty (e,b,g,a,a? e,b,g,a,b?), dokonce vychází něco jako „URAD“. Ondra zkouší binární soustavu. Vychází „PODVLAIJ…“. Nedává to smysl. V osm se zvedáme a jdeme na bus na Prosek. Pro trudnomyslnou. Sedáme u Wolkera (podle SMS Jste tu pátí vyvozujeme, že jsme vážně lamy). Trudnomyslná v nás vzbuzuje jen další trudnomyslnost. Žádné nápady. Na Proseku klasicky fouká, tak tým po nějaké době ukecávám k přesunu ke mně domů (=kousek). Nakonec si dáváme ještě luštitelskou seanci v metru Střížkov, než je v deset dopoledne konečně dostrkávám až do bytu. Nálada pod bodem mrazu, půlka týmu spí, druhá půlka bezmocně zkouší neusnout a luštit. Nakonec Hanka hrdinně zkouší ještě jednou binární kód. „PODVIN“ – vyskakuju z křesla – Podviní! To je park kousek odsud! Jez? Jo, nějaký na mapě je. Letíme na bus do Vysočan. Cestou všeobecně nadáváme. Ondra totiž ještě před odchodem na bus dostal stejný výsledek, když po sobě opravoval chyby, ale nikoho, kdo to slyšel, nenapadlo, že slovo Podvini něco znamená. Já, jediná místní, jsem o tom nevěděla. Tímhle jsme ztratili asi tři a půl hodiny času, desítku vyzvedáváme 11.40 a za patnáct minut už běžíme pro jedenáctku. Být na přístupné straně mostu, možná ještě stihneme odeslat kód, takhle jsme přišli pozdě. Tím pro nás hra skončila. Zaváhání na dotazníku nás stálo 31 míst, skončili jsme 61. Kruté, ale poučné. No a za rok (snad i dříve na jiné šifrovačce) se snad sejdem ve stejně plodné sestavě znovu a nezbývá, než doufat, že si povedem ještě líp.