Jak jsme šli Bednu 2011

Rozhodli jsme se jít po dvou letech zase jako Dokonalost Netřeba na Bednu. Vloni to nějak nevyšlo, protože jistý člen nějak nemohl (proč vlastně, Leni?) a druhý jistý člen má ve zvyku psát každý sudý rok bakalářku, kterou hodlá odevzdat v květnu, takže „Bednu prostě nestíhá, bude právě dopisovat“, aby nakonec v srpnu honil podzimní termín odevzdání s jazykem na vestě. Příští rok to nebude bakalářka, ale rovnou diplomka, takže je vám snad jasné, jak to dopadne :-). Po úspěšném přihlášení, zaplacení a ještě úspěšnějším (jak se později ukázalo) sehnání pátého člena, jsme už jen s dětskou radostí v duších očekávali Bednářské listy, které měly úderem dvaadvacáté hodiny ve čtvrtek před hrou aspoň trochu zpražit žízeň po řádné šifrovací náladě. Internetovými kanály se mezi týmem nesly hlášky typu: „Ještě to tam není, myslíte, že přesně v 22.00?“ a „Furt nic.“ následované „Tak to prodloužili na „kolem půlnoci“, myslí kolem před nebo kolem po?“ Vánoce hadra. No povím vám, usnuli jsme při tom čekání snad všichni, takže jsme si Bednářský dáreček rozbalili pěkně po americku až ráno. V pátek před hrou jsme se ještě sešli, abychom se na startu ještě vůbec poznali, dohodli se, že tam všichni budeme o třičtvrtě na tři, zamysleli se a zagoooglili si společně nad Listy („Co je to bogey? A ve které deskovce jsou louky, kameny a cihly? Eee, v Osadnících?“ „Hm, asi jo.“). Tím jsme si zvýšili své encyklopedické znalosti o několik zcela irelevantních poznatků a šli se domů vyspat. V sobotu jsme se o čtvrt na čtyři sešli na startu (skoro) všichni, zaregistrovali tým, pojuchali nad mapou a zalaminovanými ChlýfPomůckami a tak nějak se dohodli, že Pozemskou bránu a číslo 16 nikdo nedá. Že jsme něco naopak nedali my, jsme zjistili ve chvíli, kdy se někdy po půlce vyhlašování přiřítil spřátelený Jeníček (byl-li to Jeníček?) s větou: „Dali jsme Pozemskou a číslo 16.“ První šifra, což byla písmena zakomponovaná do geometrických tvarů, nás nerozhodila a během asi patnácti minut jsme se přesouvali k Maroldovi do Lipan. Tetris byl taky rychle prolomen, tak jsme pokračovali k mostu na Golf. Hanka ani nestihla zalepit kostku a Zdeněk začal mrmlat, že se kromě focení všeho a všech kolem chtěl taky nasvačit. Nenasvačil se ani na golfu, který díky naší páteční přípravě taky dlouho neodolával. Ale aspoň kostka byla slepena. Cestou na MístodrzitLetohrad jsme z textu dvojky odhadli Střelecký ostrov a kostel sv. Martina ve zdi, takže stačilo se podívat u letohrádku na mapu a jeden vektor byl v suchu. Jen tak pro zajímavost – mysleli jsme, že se jedná o nějakého cizineckého legionáře (sice podivně bojujícího „proti bílým“, ale když už vede přes ostrov most Legií, tak to navádělo) a věž jsme vybrali tu víc na jih a víc 350 m od špice ostrova. Že to všechno má evokovat pouze šachy, nás nějak nenapadlo. Ale i tak to vyšlo. Na letohrádku jsme vyzvedli poslední část dvojky, úplně ignorovali brněnskou část a dostali se na konec Karlovy ulice s tím, že náměstíčko bude buď Betlémské, nebo Uhelný trh. Mezitím druhá část týmu válela kostku po mapě (a Zdeněk svačil a fotil) a přemýšlela, jak je to správně. Až se Zdeněk nasytil výhledu i svačiny, otřel mastné ruce do kalhot, vzal nám kostku, párkrát s ní otočil a hle – konec padnul přesně svatého Gottharda. Dorýsovali jsme Střelecký vektor a zkusili přidat Brněnský vektor s koncem na Uhelném trhu s tím, že když ne, tak pak zkusíme to Betlémské náměstí. Vyšlo to ani ne půl centimetru od „Místa s libým výhledem“, Zdeňkův mobil prozradil, že Pod Havránkou 19 je taky tam, tak jsme se sbalili a vyrazili. Cestou jsme byli trochu nesví z toho, že jsme široko daleko jediný tým, který míří na Císařský ostrov a přes něj dále, ale když jsme došli až Pod Havránku (a špatně odbočili), najednou se jich vyrojila spousta. Asi jeli busem :-) Naše nadšení z toho, že budeme jedni z prvních, tím sice trochu ustoupilo, ale i tak jsme měli ze společnosti radost. Na místě s libým výhledem jsme sedli, koukli na šifru a Lenka preventivně vytáhla pastelky a začala malovat. Po pozorování, že stejná čísla jsou vždy na obrázku buď vedle sebe, nebo pod sebou, Hanka upozornila, že modrá-černá-bílá pod sebou je vlajka Estonska. Tož co na to říct :-). Zbytek vlajek jsme suverénně googlili, některé pro jistotu víckrát, snad až na vlajku Polska a Německa. Když vyšla VELKASK, zahlásila jsem, že to je Velká skála kousek odsud, akorát pak jsme ještě chvilku zírali na to, co vyšlo dále, než nám došlo, že a) Moldavsko je taky Moldávie a b) skkota je asi skála – kóta. Konečně jsme se mohli pokochat libým výhledem (na luštící týmy) a vyrazit dále. Na skále jsme byli mile překvapeni tím, že jsme 20. (juchů, náš životní úspěch!) a také tím, že můžeme pozorovat PoTraty, jak nad tím slovním fotbalem dřepí úplně stejně jako my. Jsme škodolibí. My víme. Během luštění se pěkně setmělo, vytáhli jsme čelovky (ti méně šťastní se místo vytažení čelovky plácli do čela, že už jako vědí, co nemají) a bádali, co to jako… neproporcionální písmo, 22x22 znaků – že by mřížka? Nic… že by jiná mřížka? Zase nic. Zdeněk marně lámal z paměti, čeho je 22, něčeho určitě… zkoušeli jsme grafiku (ale blbě), posuny, zírali na nedokonalý slovní fotbal, zoufale recitovali předposlední řádek. Šifra, pojeb, fuj. Vyjasnilo se pět minut po nápovědě a za chvíli už jsme šli na Trojskou vyhlídku. Vyzvedli jsme si podivné ulice a Ondra okamžitě zahlásil, že je to určitě Polský kříž (což jsme mu okamžitě vymluvili, abychom se k tomu pak naštěstí vrátili). Našli jsme místa podle zvířátek a začali identifikovat správné ulice (trochu nás mrzelo, že ulice Pohlové zůstala nevyužita), když nám do map začal ťukat déšť. Tak pěkně do batohů pro deštníky, pláštěnky, pláštěnky na batohy, kdo měl. Přestalo pršet, tak složit deštníky. Začal foukat vítr a mezitím rozstříhaná verze map se začala rozfoukávat po okolí. Začalo pršet – znovu deštníky. Zdeněk mezitím přišel na to, že sice má nepromokavý batoh, ale když ho nechá otevřený, je mu to naprd. Přestalo pršet. Začlo pršet. Jako u pejska a kočičky. Přikládání na mapu nikam nevede. K sobě se dílky nehodí. Polský kříž by byl fajn, ale jak vědět, které písmeno ze tří. „Aha, a všimli jste si, že těch zvířat jsou od jednoho do tří?“ Balíme a jdeme pro šifru na Přádově ulici. Než nás v dešti napadne se podívat do B-mapy, projdeme ji tam a skoro zpátky a nenapadne nás, že hřiště je až za ní. Všude kolem pod balkóny domů a ve vchodech luští týmy. My se slovy„to bude rychlé“ sedáme pod strom, kde je relativně sucho. Po půl hodině nás to věčné kapání z listů přestane bavit, a tak se přesouváme na Kobylisy. Teda napřed do přístřešku u tramvajové zastávky Ke Stírce. Tam strávíme další půlhodinu. Pak teda ostatní s Ondrou přesvědčíme, že na Kobylisích bude určitě nějaký non-stop, kde si můžeme aspoň zajít na záchod a dát si teplý čaj. Nakonec skončíme v herno-baru, který už má půl hodiny po zavíračce, ale uvnitř sedí asi tři týmy a chlápek na baru nás pouští dovnitř. Čaj už došel. V zápětí dojde i horká čokoláda, kterou si už nestíháme objednat. Sedíme a luštíme. Ondra správně pořád prosazuje vlajkovou abecedu, ale nějak mu to ostatní tak úplně nežerem. Až když zjistí, že v každém řádku je právě jeden směr u každého písmena stejný, začne nás to trochu zajímat. Ale přesto je tahle šifra one-Ondra show. V baru se potkáme asi s pěti týmy, které jsou ve hře různě daleko. Jeden tým si dělá z baru základnu a postupně tam luští asi tři šifry. Z vedlejší místnosti se ozývá dobře naladěný Fin, kterého chlápek na baru učí česká slovíčka. Kupodivu ta slušná :-) Fin ho zase učí ta finská. Jestli taky slušná, nemůžeme posoudit. V jednu chvíli se objeví u nás, poprosí o pozornost a se jménem napsaným na papírku prohlásí, že Viktor Ujčík je nejlepší hokejista na světě. Ever. Ještě netuší, že za pár hodin budou Finové mistry světa. Poděkujeme mu za příspěvek a on se spokojeně vrátí k procvičování češtiny. Chlápek na baru se přijde zeptat, co vlastně hrajem a v kolik hodláme vypadnout. Ptáme se ho, v kolik nás vyhodí, a dohodneme se, že aby neměl problémy, v půl čtvrté odejdeme. Nemá to srdce vyrazit nás, když vidí, jak venku leje. Soukromě tipujeme, že se taky ještě chce doučit správnou výslovnost finského „Na zdraví“. Ale je to fajn chlápek, který nám obětavě nosí kávy, piva, někomu i panáky. Mezitím Zdeňka vysíláme pro šifru proti trudnomyslnosti. Než se stačí vrátit, zjistí Ondra, že ty ručičky, které nejsou stejné, kreslí písmenka. Radostně luštíme. Zklamaně koukáme na vyluštěnou nápovědu. Tolik práce, tolik hodin… Hanka vybarvuje obojetné souhlásky. Chvíli na ně koukáme, ale když se ukáže, že jsou v každém řádku dvě, už je nám to jasné. Zdeněk se vrací tak akorát na poslední fázi s jakousi plachtou popsanou písmenkama. Jsme rádi, že ji nemusíme luštit. Až moc připomíná Nevyluštitelnou z Matrixu a už jenom pohled na ni nám nedělá dobře. Přesouváme se na Mondriana, který moc dlouho neodolává. Morseovku vidíme skoro hned, Hance to pak nedá a prostě zkusí morseovku i na ty části uvnitř vybarvených oblastí. Jdeme do parku Košinka. Stále prší. V parku různě vyškrtáváme dvojice písmen podle horního řádku, cyklíme a cyklíme, až si všimnu, že v prvním i ve druhém řádku zbylo pět písmenek a jedno číslo. Hanka mezitím vyrobila fešnou názornou kytičku závislostí (kam se hrabe oficiální šestiúhelník), ze které jdou ostatní řádky rychle vyvodit. Balíme a jdeme na další šifru. Smyslová šifra pro nás byla velmi poučná. Smysly rozpoznáváme hned, ale co dále? Týmy kolem se docela rychle střídají. Průchozí šifra a my nevíme, co s ní. Zkouším morseovku podle toho, jestli je odpověď kladná nebo záporná. Vychází EBEGISAAIS. E-Be-Gis-A-Ais, to jsou přece noty! Nápověda! Až do konce se nevzdávám myšlenky na to, že odsud to povede dále, hledám Brailla (když je tam sluch, může tam být i hmat), zkouším kombinovat jenom ty řádky, na které ukazujou noty (e,b,g,a,a? e,b,g,a,b?), dokonce vychází něco jako „URAD“. Ondra zkouší binární soustavu. Vychází „PODVLAIJ…“. Nedává to smysl. V osm se zvedáme a jdeme na bus na Prosek. Pro trudnomyslnou. Sedáme u Wolkera (podle SMS Jste tu pátí vyvozujeme, že jsme vážně lamy). Trudnomyslná v nás vzbuzuje jen další trudnomyslnost. Žádné nápady. Na Proseku klasicky fouká, tak tým po nějaké době ukecávám k přesunu ke mně domů (=kousek). Nakonec si dáváme ještě luštitelskou seanci v metru Střížkov, než je v deset dopoledne konečně dostrkávám až do bytu. Nálada pod bodem mrazu, půlka týmu spí, druhá půlka bezmocně zkouší neusnout a luštit. Nakonec Hanka hrdinně zkouší ještě jednou binární kód. „PODVIN“ – vyskakuju z křesla – Podviní! To je park kousek odsud! Jez? Jo, nějaký na mapě je. Letíme na bus do Vysočan. Cestou všeobecně nadáváme. Ondra totiž ještě před odchodem na bus dostal stejný výsledek, když po sobě opravoval chyby, ale nikoho, kdo to slyšel, nenapadlo, že slovo Podvini něco znamená. Já, jediná místní, jsem o tom nevěděla. Tímhle jsme ztratili asi tři a půl hodiny času, desítku vyzvedáváme 11.40 a za patnáct minut už běžíme pro jedenáctku. Být na přístupné straně mostu, možná ještě stihneme odeslat kód, takhle jsme přišli pozdě. Tím pro nás hra skončila. Zaváhání na dotazníku nás stálo 31 míst, skončili jsme 61. Kruté, ale poučné. No a za rok (snad i dříve na jiné šifrovačce) se snad sejdem ve stejně plodné sestavě znovu a nezbývá, než doufat, že si povedem ještě líp.